Jak vznikla Mušlenka?

Mušlenka nevznikla najednou. Její příběh se skládal postupně – z mé psychoterapeutické práce a z jednoho docela obyčejného dětského zážitku.

V psychoterapii pracuji mimo jiné s metaforou a obrazným jazykem. Blízká je mi například metafora ledovce, kterou ve své práci využívala významná rodinná terapeutka Virginia Satir. To, co vidíme navenek, je často jen malou částí toho, co se odehrává uvnitř člověka.

A právě moře, jeho hladina a to, co se pod ní ukrývá, se postupně stalo součástí světa Mušlenky.

A pak přišla jedna „škebulka“

Když byl můj syn malý, dostal k narozeninám rybářský prut s magnetickými rybičkami, mušlemi a mořskými hvězdicemi.

Byl z něj nadšený a řekl: „To je pěkné lovítko a škebulka.“

Slovo škebulka mě tehdy úplně okouzlilo. Napadlo mě, že by to bylo pěkné jméno pro pohádkovou vílu, která by žila někde v moři. Bytost, která by mohla děti provázet jejich vlastním vnitřním světem.

Myšlenka ale ještě dlouho zrála. Až z ní nakonec vyrostla víla Mušlenka. A s ní přišla i perla – jeden z nejdůležitějších symbolů celého jejího světa. Perla představuje něco, co si nemusíme zasloužit. Něco, co je v každém člověku jedinečné a cenné už samo o sobě.

Co se skrývá pod hladinou?

Když se díváme na moře, vidíme jeho hladinu. Nevidíme všechno, co se odehrává pod ní.

S dětským světem je to podobné. Vidíme dítě, které se vzteká. Dítě, které odmítá spolupracovat. Dítě, které se bojí, pláče nebo se nechce zapojit. Ale co se odehrává pod hladinou?

Možná strach. Nejistota. Pocit, že něco nezvládnu. Touha po přijetí. Zklamání. Stud. Potřeba bezpečí.

Někdy ani samotné dítě ještě neví, co se v něm odehrává. A právě tady se začal rodit svět Mušlenky. Svět, ve kterém můžeme pod hladinu na chvíli nahlédnout.

Dítě nepotřebujeme opravovat

Děti někdy slyší:

„Uklidni se.“

„Neboj se.“

„To nic není.“

„Musíš si víc věřit.“

Dospělý to většinou myslí dobře. Chce dítěti pomoci. Jenže dítě často potřebuje něco jiného. Potřebuje nejprve pochopit, co se s ním vlastně děje.

Proto Mušlenka nevychází z potřeby dítě měnit nebo opravovat. Spíš mu pomáhá zastavit se, lépe porozumět tomu, co prožívá, a objevovat vlastní možnosti.

Neříká mu, jak se má cítit. Pomáhá mu hledat vlastní cestu.

Proč právě příběhy?

Děti někdy nedokážou říct:

„Bojím se, že nejsem dost dobrý.“

„Mám pocit, že mě nikdo nemá rád.“

„Nevím, co mám dělat, když se rozzlobím.“

Ale mohou potkat pohádkového hrdinu, který něco podobného prožívá. A najednou je možné o tom mluvit. Příběh vytváří bezpečný odstup. Dítě nemusí hned mluvit samo o sobě. Může nejprve přemýšlet o postavě: Co asi cítí? Čeho se bojí? Co by jí mohlo pomoci? Co by mohla udělat jinak?

A někdy se právě v příběhu otevře cesta k něčemu velmi osobnímu. K rozhovoru o sobě.

Z Mušlenky postupně vznikl celý svět

Postupně kolem Mušlenky začaly vznikat další postavy, příběhy a symboly.

Vědomá kočka připomíná, že někdy potřebujeme zpomalit, všimnout si svého těla, emocí a myšlenek.

Hrdina ukazuje, že odvaha neznamená nemít strach. Znamená udělat krok, i když se bojíme.

Mušlenka pomáhá chránit perlu dítěte – připomíná mu, že jeho hodnota nezávisí na tom, zda se mu všechno daří, zda je poslušné, šikovné nebo zda se zavděčí ostatním.

Koncept Mušlenka

Postupně tak z jednotlivých příběhů začal vyrůstat větší celek, který pomáhá dětem lépe rozumět jejich emocím, vztahu k sobě i náročným situacím, kterými procházejí.

Neučí děti, že se mají pořád cítit dobře.

Mušlenka není svět bez starostí. Patří do něj radost i smutek, klid i vztek, odvaha i strach. Protože všechny tyto emoce jsou součástí života.

Nejde o to naučit děti, aby se pořád cítily dobře. Jde o něco jiného.

Aby dokázaly rozumět tomu, co prožívají. Aby věděly, že jejich emoce nejsou nepřítel. A aby postupně objevovaly vlastní zdroje a možnosti, jak se o sebe opřít i ve chvílích, kdy jim právě dobře není.

Možná právě proto mě na světě Mušlenky stále nejvíc baví to, že se pořád rozrůstá.

Každý nový příběh otevírá další dveře.

A za nimi čeká další kousek dětského světa, který stojí za to objevit.